MAPA POLSKI FRANCAIS DEUTSCH ENGLISH ČESKY

















Dějiny zaniklé obce Pelhřimovy

Osoblažsko náleží k územím s velmi starým osídlením. Malá znalost dějin tohoto regionu se projevuje mj. i nedostatečným archeologickým výzkumem, který by mohl objasnit jeho nejstarší historii. Přesto je známo staroslovanské hradiště ze 7. století u osady Víno v lese Hájku pod vrchem Květnice. Hradiště každopádně předpovídá osídlení jak nejbližšího okolí, tak v návaznosti na ně určitý systém komunikací a protože Víno je nejbližší osada Pelhřimov, je možno vyslovit domněnku, že lidská sídla zde v údolí potoka Trója existovala snad již tehdy. Na počátku historické doby území Osoblažska náleželo pravděpodobně k Holasicku a po dlouholetých bojích o tuto oblast mezi českým a polským státem v 10. a 12. století připadlo definitivně na sklonku 12,století k českému státu.
Historické zprávy o Osoblažsku začínají ve 13.století, kdy celý region postupně získali olomoučtí biskupové a vybudovali si zde své stolní a manské statky. Ruku v ruce s tím šla v oblasti tzv. německá kolonizace. Stávající osídlení bylo rozšiřováno, vesnice zvětšovány, získalo se více orné půdy a s pomocí německých právních zvyklostí se budoval nový vyspělejší ekonomický systém, výhodnější pro vrchnost i nové osídlence. Jen málo vesnic lze považovat za zcela nové založené v místech, kde nebylo předchozí osídlení. Pelhřimnovy dle některých zpráv historiků náležely k předkolonizačnímu období. V jejich případě můžeme s určitou dávkou pravděpodobnosti usuzovat na jejich původní slovanský název, který je v českých pramenech užíván pro nynější polskou část obce od roku 1461 a pro českou od roku 1426 až do roku 1945 a dodnes žije v názvu vrchu Poruba, severovýchodně od obce. Přetrval zřejmě ve vědomí obyvatelstva i po příchodu cizích kolonistů, kterých ostatně nebylo tolik, aby nahradili všechno původní obyvatelstvo v regionu. A právě tak můžeme s určitou pravděpodobností usuzovat na okolnosti kolonizace Poruby a získání její poloviny olomouckým biskupstvím.
Osoblažsko bylo v roku 1253 těžce postiženo vpádem vojska, vedeného opolským knížetem Vladislavem a haličským knížetem Danielem Romanovičem, spojenci uherského krále Bély, který tehdy ve válce s českým státem pustošil Moravu. I patijevský letopis líčí tyto udá-losti, podotýká, že vojáci knížete Vladislava, tak plenili okolí Hlubčic, že se ani nedostávalo slámy k podpálení ohrad městských. Daniel Romanovič pak táhl od Hlubčic k Osoblaze a zmocnil se hradu biskupova Herborta /tj. Fulštejna/. Přitom zřejmě mohla být vypálena i Poruba a po skončení války zůstala buď zcela pustá nebo jen zčásti osídlená. Biskup Bruno ze Schaumgburga pak při šíření svého vlivu dosáhl i této pustiny. Stalo se tak v létech 1269 - 1270, kdy samotné území Hlubčicka připadlo k nově vzniklému správnímu celku Opavska, darovanému nemanželskému synovi krále Přemysla Otakara II. Knížeti Mikulášovi. Na potoku Trója se pravděpodobně střetly zájmy obou feudálů a výsledkem byl kompromis - rozdělení Poruby, jejíž část připadla k Opavsku a severní k biskupským statkům. Hranicí se stal potok Trója. Odpovídala by tomu i datace vzniku pelhřimovského kostela sv.Jiří , kladené historiky do 3.čtvrtiny 13.století přičemž kostel podle všeho vznikl hned po získání severní částí Poruby biskupem.
To, že mezi lidmi přežil původní název osady, by nasvědčovalo, že se Poruba těsně před kolonizací již zcela pustá nebyla. Biskup Bruno ovšem přivedl nové kolonisty a s jejich pomocí převedl svou polovinu vsi na jinou ekonomickou základnu. Půdorys vsi se tak přiblížil lesní lánové vsi, rozložené podél potoka Trója a spojovací cesty s Albrechtic přes Hrozovou do Osoblahy.

Samotné nové vysazení (lokace) osady bylo pravděpodobně svěřeno lokátorovi, který se nazýval Pelhřim /Peregrimus, Pilgram/ a podle něho tak, jako v mnoha jiných případech, dostala ves nové jméno Pelhřimovy. Tento název v německé podobě Pilgramsdorf a později Pilgersdorf byl užíván pouze v latinských a německých pramenech, v českých - jak již bylo podotknuto - žil dále název Poruba. Obyvatelstvo vsi stejně tak jako na celém Osoblažsku bylo po kolonizaci národnostně smíšené, větší převaha německého obyvatelstva byla v samotné Osoblaze.
Zbudování kostela ve vsí bylo významnou událostí, zvláště když šlo o kostel farní. náležely k němu obě části Pelhřimov a Piskořov. Byl bez věže, jednolodní s pravoúhlým presbytářem a obdélným prostorem kaple, sloužící později jako sakristie. Zdivo bylo zpevněno 5. skosenými opěrnými pilíři. Zaklenut byl pouze presbytář, loď byla plochostropá. Kostel představoval dílo průměrné technické a mírně podprůměrné umělecké úrovně, vytvořené místními staviteli a kameníky.hlavní důraz byl kladen na jeho fortifikační funkci, čemuž odpovídala poloha na vyvýšeném terénu 40 m od cesty a opevnění kostela s přilehlým areálem hřbitova hradebních zdí a příkopem. Takový kostel prozrazoval, že jeho stavebníkem byl nižší šlechtic a Pelhřimovy se tehdy asi hned po získání biskupem Brunem ze Schaumburgu staly lenním statkem olomouckého biskupství. Jako sídlo manského držitele biskupovy poloviny vsí byl zbudovaný dvůr, který stával na místě domu č.16. V nejstarších dobách byl pravděpodobně dřevěný a měl kromě hospodářských částí i obytnou část, malou tvrz, nepochybně byl také opevněn aspoň příkopem. Vedle něho se druhým největším statkem ve vsi stala rychta na místě domu č.1. Měla práva dědičné rychty a patřila k ní řada pozemků.
Tím se dostáváme k prvním písemným zprávám o Pelhřimovech. Uvádí se, že jsou založeny již roku 1308 , ale tato zpráva se asi týká nynější polské části obce. Naše Pelhřimovy jsou bezpečně doloženy v soupisu biskupských manů z roku 1317, kdy Mikuláš z Ližné zde držel 8.lánů - kromě toho měl ještě 5/4 lánů v Liptáni. Zeman neuvádí veškerý majetek v obci, rychta tehdy zřejmě tehdy ještě nebyla manským statkem a tak v seznamu není uvedena. Nižší šlechta v té době neměla ještě pevné ustálené rodové prediktáty, psala se dle majetku, který právě držela a jen v některých případech byl predikát trvalý. Proto nevíme, byl-li Mikulášovým potomkem Macek z Pelhřimov, pohnaný k biskupským lenním soudům dne 7.května 1370 Ješkem z Branice pro dluh 10 hřiven gr. Přehled o rozsahu vsi máme až z dalšího soupisu biskupských manů z roku 1389. Mikuláš Stoš na Linhartovech zde držel 6 lánů as příslušenstvím, Hanko z Pelhřimov dvůr s 5. poplatnými lány a Hanuš Gramus z Osoblahy rychtu s 2 ½ lány. Bylo to dohromady 13 ½ lánů a považujeme-li tyto lány za francké. (obvyklá kolonizační jednotka, čítající asi 24 ha) , vychází nám rozloha obdělané půdy 324 ha, což koresponduje se stavem zemědělské půdy v roce 1946 - 317,33 ha polí, 6,1 ha zahrad. 37,43 ha luk. 60,42 ha lesa, 6,14 ha pastvin. Z uvedených tří držitelů podávají prameny více zpráv o prvních dvou. Mikuláš Stoš patřil ke známému panskému rodu. Na Linhartovech se uvádí již při dělení Opavska na knížectví opavské a krnovské roku 1377, kdy kdy Linhartovy a jižní část Pelhřimov připadly ke knížectví krnovskému. Hanko z Pelhřimov se jinak nazýval Hanuš Kapusta a byl z rodu příbuzného pánům Stošům. Zda byl příbuzným Macka z Pelhřimov, nevíme Kolem roku 1390 nabyl také biskupského lenního statku Medlice a později koupil od Mikuláše Staše Třemešnou. Dne 25.září 1398 je zapsán jako vykonavatel půhonu k manskému biskupskému právu. Zemřel někdy před rokem 1402, načež biskup Jan Mráz udělil 20.srpna 1402 jeho majetek v Třemešné a Pelhřimovech jako odúmrť Zikmundovi z Mírova.

Za tehdejší nepokojné doby válek mezi markrabaty Ještem a Prokopem docházelo k četným majetkovým změnám, statky se zvětšovaly nebo zmenšovaly. Vidíme to i na pelhřimovském vlastnictví Zikmunda z Mírova. Dne 18.února 1404 po nástupu nového biskupa Lacka z Kravař, jemuž dle zvyklostí musel obnovit manský slib, přijal léno na 4. lány, krčmu, dvůr a ostatní.
Ačkoliv Zikmund náležel ke známému rytířskému rodu a v listině z roku 1402 se výslovně uvádí jako syn Gerharda z Mírova, psal se pak nadále rovněž po Pelhřimovech. Dne 19.května 1406 byl pohnán Janem z Liptyně, mezi vykonavateli půhonu se uvídí Jan Colman z Osoblahy, který roku 1408 nabyl pelhřimovské rychty. Ta v té době svůj majek zvětšila - při obnově Colmanova lenního slibu 24.ledna 1413 se uvádí jako její příslušenství 7 ½ lánů, louky, aj. část pozemku buď zůstala po válkách pustá nebo byla používána jako louky. Nevíme zda a v jakém příbuzenském poměru k Zikmundovi z Mírova byli bratři Mikuláš a František z Pelhřimov, kteří 12. listopadu 1415 nabyli od Hanuše z Bělé léna Stará Bělá a Výškovice u Ostravy. Zikmundovým synem byl však asi Mikuláš z Pelhřimov, jenž po smrti svého otce nabyl 25.června 1437 jeho dědictví - dvůr s 5.lány a 9. poplatnými lidmi. Také držitel rychty Jan Colman ke konci husitských válek zemřel a biskup Pavel z Miličína udělil jeho statek Předslanovi z Petrovic. Ten však složil lenní slib až 1.prosince 1455 za biskupa Bohuše ze Zvole a jak vyplývá z dalšího, zcela formálně - jen proto, aby mohl statek zcizit.
V době, kdy Pelhřimovy držela tamní větev pánů z Mírova, došlo zřejmě k přestavbě kostela, poškozeného pravděpodobně během husitských válek. Bylo předěláno ostění oken, jižní vstup do lodi byl znovu osazen lomeným portálem, pravděpodobně tehdy vzniklo i kování dveří tohoto portálu - vzácná památka kovářské práce (dnes bohužel nezvěstné), v kněžišti byla položena dlažba ze čtvercových cihlových dlaždic a vnitřek kostela byl vyzdoben malbami. Stavbu ovšem opět prováděli řemeslníci okrajové úrovně. Za válek podle všeho utrpěl manský dvůr a byl přestavěn. Sídlo držitele - tvrz - byla zbudována z kamene u vstupu do dvora od cesty. Dle pozdějších popisů byla přízemní, obsahovala i obytnou místnost s komínem a světnici pro čeleď a byly kryta šindelovou střechou. Za tehdejších poměrů bylo takové obydlí pro držitele zemského statku považováno za dostačující. Škody na poddanských usedlostí, vzniklé rovněž za války, byly postupně odstraněny a zůstaly jenom z části.
Mikulášovým bratrem byl zřejmě Jan z Pelhřimova jenž roku 1431 držel krnovskou část vsi. Po Mikuláši pak nabyl 26.června 1453 i jeho léna - biskupské části Pelhřimov, jako příslušen-ství dvora je uváděna i 8. poddaných. Brzy však zemřel a zanechal sirotka Pavlíka s Pelhřimov. Statek po něm zůstal zadlužený, což bylo příčinou, že biskup Bohuš ze Zvole /1454 - 1457/ jej prodal svému manskému sudímu /hofrychtáři/ Tomáši z Koválovic. Ten však formálně přijal léno až 14.února 1460. Dne 18.září 1461 vrátil nabytý majetek biskupovi Tasovi z Boskovic a jeho prostřednictvím jej koupil zpátky Pavlík z Pelhřimov.
Statek náležející k rychtě odevzdal Předslav z Petrovic dne 1,.prosince 1455 biskupovi a ten na něj uvadl Mikuláše z Vladěnína /nyní polský Wlodzienin/, příslušníka tamní větve pánů z Fulštejna. Tak se ocitl v Pelhřimovech rod, který ovlivňoval osudy vesnice po více než 100 let. Roku 1461 získali Mikuláš a Václav z Vladěnína také krnovskou část Pelhřimov, uváděna tehdy jako Poruba., a Václav ml. Z Vladěnína přijal 10.ledna 1461 od biskupa Tase z Boskovic léno na rychtu po Mikulášovi. Pelhřimov se nepochybně dotkly i války mezi stoupenci krále Jiřího z Poděbrad a jeho nástupce Vladislava Jagellonského se stoupenci Zelenohorské jednotky a uherského krále Matyáše Korvína v létech 1467 - 1478. za válečného tažení Matyáše Korvína do Slezska roku 1474 byly v okolí zničeny tvrz v Albrechticích a hrad Maidelberg /v Dívčím Hradu/. Pravděpodobně tehdy v bojích zahynul i Pavlík z Pelhřimov jako poslední člen této větve pánů z Mírova. Biskup Tas z Boskovic udělil 25.ledna 1475 odúmrtní léno, které kdysi držel Tomáš z Koválovic (ten byl ovšem dosud naživu a byl svědkem aktu), Janovi z Kamence a jeho synovi Jiřímu. Prameny se pak na půl století o Pelhřimovech odmlčují., a je to škoda, protože právě v té době proběhlo scelení obou částí léna v jeden celek. Páni z Kamence neznámým způsobem a držby dvora zmizeli, získali jej vladěnínští Fulštenjnové a připojili jej ke své rychtě, kterou ovšem degradovali na poddanskou usedlost, i když nadále s právy dědičné rychty. Můžeme odhadnout, že se tak stalo kolem roku 1500.
Tehdejší době jinak znamenala ve vývoji krajiny poměrně silný národnostní předěl. Po zpustošení rozsáhlých území za válek v 13.století, které muselo být zaceleno po celá desetiletí, bylo povoláno mnoho nových kolonistů a mezi nimi byla celá řada Němců. V krnovském knížectví je tato germanizace spjata s nástupem knížat Hohenzollernů roku 1523, přičemž současně tam pronikala i luteránská reformace. Obdobný vývoj probíhal rovněž na Osoblažsku.. protože se takto poněmčovala městská i obecní správa, docházelo také k poněmčování některých dosud českých rodin a krajina se tak postupně stávala téměř úplně německou. Tento vývoj ostře kontrastoval s tím, že panství byla nadále vesměs v rukou české šlechty, která tehdy v plné míře rozvinula používání češtiny v úřadování orgánů zemské správy i olomouckého biskupství. Proto správy o Pelhřimovech ze 16.století jsou vesměs psány v češtině, ačkoliv obec byla prakticky již zcela německá.
Osada vystupuje opět coby předmět majetkové změny roku 1526, kdy ji Ojíř z Fulštejna, syn Václav z Vladěnína, odevzdal olomouckému biskupovi Stanislavu Tharzovi a ten jí udělil lénem Janovi Oderskému z Lideřova pro něho a jeho otec Jaroslava. Vesnice je tehdy nazývána Porubou. Ojířův syn Lacek Ojíř z Fulštejna na Linhartovech, komorník knížectví krnovského, však získal Porubu opět 15.května 1553., a to společně se svým nedílným bratrem Albrechtem. Oba bratři drželi současně i krnovský díl Poruby. Roku 1554 Lacek Ojíř z Fulšejna získal panství opavského zámku, Linhartovy přenechal Albrechtovi a v souvislosti s tím ho Albrecht dne 2.prosince1555 rovněž vystřídal v držbě porubského léna. Ještě předtím byli oba pohnáni biskupem Markem Kuenem, že ze statku manské berně. Záležitost se však brzy vyjasnila. Roku 1564 Albrecht z Fulšejna zemřel a Lacek Ojíř po něm převzal zpátky linhartovské panství. Dne 25.ledna 1565 přijal v Kroměříži od biskupa Marka Kuene porubské léno a současně si od něho vymohl právo volné dispozice s manskými statky /kromě Poruba držel ještě Matějovice. Lacek Ojíř z Fulšejna zřejmě již v té době nebyl zcela zdráv a předpokládal možnost brzké smrti, která ho také postihla asi v srpnu 1566.
Z manželství s Magdalenou Rotaberkovou z Ketře nezanechal potomstva, Magdaléna měla pouze z prvního manželství syna Lacka Kravařského ze Šlevic. Tomu Lacek Ojíř odkázal všechny své statky včetně Poruby, jejichž správy se měl ujmout jako poručík Jiří Bernard Tvorovský z Kravař. Biskup Vilém Prusinovský a Víckova však závěť neuznal a poručil 5.září 1556 osoblažskému hejtmanovi Alexandru Vokovi Bírkovi z Násilé, aby se jeho jménem ujal lenních statků po Lackovi Ojířovi jako odúmrtť. Pan Tvorovský, který převzal správu Linhartov a oženil se s Magdalénou Rotaberkovou, však Porubu bez biskupova svolení zabral. Vznikl spor, byl vyřešen až 2.září 1567, kdy Jiří Bernard Tvorkovský odstoupil od závěti Lacka Ojíře z Fulštejna a biskup mu povolil, aby mohl do dospělosti Lacka Kravařského užívat Porubu a Matějovice. Kdyby Lacek Kravařský mezitím zemřel, měly se oba lenní statky vrátit biskupovi za 800 kop gr. V zápětí poté musel biskup pana Tvorkovského upomínat o dlužnou berni ke své intronisaci. Jiří Bernard se hájil, že poddaní berni zaplatili, ale biskup chtěl přizná-vací list. Pan Tvorkovský asi nevěděl, jak jej má vyhotovit, protože biskup mu 22.srpna 1568 zaslal jeho vzor s výzvou, aby dle něho přiznávací list neprodleně vyhotovil. Roku 1568 vypukl také spor s nepokojným sousedem Václavem st. Sedlnickým z Choltic na Fulštejně a Piskořov. Ten náležel k fulštejnskému panství, ale dosud byl součásti porubské farnosti. Pan Sedlnický rozhodl jej odtrhnout a podřídit i po stránce duchovní správy svému vlivu. Jiří Bernard Tvorkovský z Kravař se hájil a podal stížnost biskupovi. Jak spor dopadl prameny naříkají, ale s největší pravděpodobnosti byl nakopnec Piskořov od porubské farnosti odtržen.
Je to ironie dějin, že zprávy o událostech se dochovají spíše tehdy, došlo-li k něčemu špatnému.. páni Supové z Fulštejna na Fulštejně a jejich nástupci Sedlničtí z Choltic (od roku 1566) byli velmi nepokojní, neustále vyvolávali spory se sousedy, sužovali poddané, zavdávali jim podněty k neustálým stížnostem a díky tomu víme o poddaných na fulštejnském panství velmi mnoho. Vladěnínští Fulštejnové a Jiří Bernard Tvorkovský z Kravař byli naproti tomu mírumilovní, poddané nepřetěžovali a díky tomu máme první listinu, která vystižněji ilustruje poměry v Pelhřimovech, dochovánu až z 21.prosince 1575. Jiří Bernard Tvorkovský z Kravař a jeho manželka Magdalena prodali tehdy selský dvůr v Porubě, zvaný Gilgovský, Zikmundovi Šelihovi z Kamníku. Zajímavé jsou údaje o příslušenství tohoto statku - zahrada, kus pole nad dvorem k cestě, tvořící hranice osady s Vínem, druhý na horním konci Poruby k potůčku, tvořícímu hranice mezi Porubou a Vínem, hájek u hranic Vínem, louky mezi těmito poli, chrastiny doly. Roční platy vrchnosti a další povinnosti (zřejmě roboty) byly Zikmundovi odpuštěny. Mohl pást dobytek na pozemcích obce, ale přes své pozemky měl povolit výhon. Zavazoval se platit císařské berně a dávky porubskému knězi, naproti tomu byl osvobozen od úmrti, takže mohl s majetkem volně disponovat a při prodeji měl dát 10 % prodejní ceny (laudemium) vrchnosti. Kdyby dvůr opět získal sedlák, měl za povinnost jet s vozem za peníze pro víno. Tato listina poprvé uvádí jméno osadníka z Pelhřimov. Název Gilge neboli Jilge (poněmčená podoba českého jména Jílek) se vyskytuje v Pelhřimovech až do roku 1945.
Jiří Bernard Tvorkovský z Kravař po roce 1578 postoupil právo na Pelhřimovy neznámým způsobem Janu Jiřímu z Fulštejna, syna Václava, bratra Lacka Ojíře z Fulštejna. Ten přijal léno na Matějovice a Porubu 29.listopadu 1580. dlouho však držitelem léna nebyl. V nouzi prodal Porubu Jaroslavovi, syna Václava Sedlnického z Choltic na Fulštejně. Prodej byl potvrzen 14.května 1583 a Jan Jiří z Fulšejna brzy poté zemřel.
Pan Jaroslav Sedlnický z Choltic byl pravým synem své rodiny - a to se také hned projevilo v dějinách Pelhřimov. Záhy se dostal s obyvateli vesnice do sporů o poddanské povinnosti a olomoucký biskup jako lenní pán byl zatažen do řešení těchto rozepří. Zda se, že spory propuk-ly již v roce 1587, kdy biskup Stanislav Pavlovek posílal k Jaroslavovi Sedlnickému z Choltic k důvěrnému jednání osoblažského hejtmana Václava Pavlovského z Pavlova, svého bratra.
V létě roku 1588 řešili spory ustanovení biskupští komisaři, ale nedospělo se k žádnému výsledku a protože stížnosti Porubských neustávaly, musel nakonec spor řešit manský soud. Jeho nález z prosince 1588 vynesený Albrechtem Sedlnickým z Choltic na Bartošovicích a Janem Horeckým z Horky, podává velmi zajímavý pohled do života Pelhřimov a zvyklostí mezi vrchnosti a poddanými. Zdá se, že obě se ve sporu snažily vzájemně užívat lstí. Pelhřimovští používali proti panu Jaroslavovi listiny Albrechta z Fulštejna, o níž však soud zjistil, že se vztahuje pouze na krnovskou část Pelhřimov, Jaroslav Sedlnický zase použil k nepřiznivému svědectví proti poddaným obyvatelům Linhartov - a s tím měl úspěch větší. Dle slov nálezu si poddaní stěžovali, že pan Jaroslav je proti jejich povinnostem nutí k orání, snášení palivového dřeva, setí obilí, odebral jim dobytčí výhon, nedovoluje jim na jejich vlastních pozemcích dělat klučeniny, sirotky i manželské děti bere ke své službě, brání obyvatelům v užívání pastvin, ty, kteří jsou povinni dělat pěší roboty, nutí ve dvoře dělat došky a střechy, vyhánět dobytek a bezplatně chodit s poselstvím, sekat a klučit dřevo. Ty, kteří odmítají tyto neobvyklé práce dělat, trestá vězením. Pan Sedlnický však svědky prokázal, že Porubští všem pánům počínaje od Lacka Ojíře z Fulštejna odváděli ročně 7 dnů orné roboty, 1 den hlásky, sekali obilí u porubského dvora a dostávali přitom denně 3 kr. na stravu, vozili fůry ke stavbám, vykonavatelé pěších robot pletli ploty u zahrad, podruzi jim 1. den pomáhali - to vše za stravu, v případě potřeby dělali došky, spravovali střechy, pletli ploty zahrad - opět za stravu, někdy za peníze sekali oves a trávu při postoupení Poruby panu Jaroslavovi se přiznali k registrům, pan Jaroslav proto toto všechno mohl chtít. Soudci mu dále povolili, aby rolníci v zimě vozili každý z okruhu 1 míle od Poruby 2.fůry dřeva do dvora v Hrozové (tuto vesnici s tvrzí sdělil Jaroslav Sedlnický po smrti svého otce roku 1572). Kdyby pan vzal poddaným výhon, měl jim náhradou za něj dát jiná pole. Obyvatelé mohli pást dobytek na úhoru panským i svém. Jaroslav Sedlnický mohl brát sirotky ke službě za plat, jiné osoby však nikoliv. Neměl bránit poddaným v klučení. Zahradníci a hofeři měli chodit s listy za plat 2.bílých peněz od 1. míle. Protože, ale se poddaní postavili proti pánu bez příčiny, zlehčili příkaz komisařů k výslechu a podávali soudu nepravdivé zprávy, byli nakonec ještě potrestáni.
Ani to však nebyl konec rozepří. V únoru a dubnu 1590 biskup Pavlovský dostal své stížnosti od Pelhřimovských, že jsou nuceni k nepovinným robotám a vězněni. Pan Sedlnický dokonce prohlásil, že kdyby mu v té věci biskup poslal třeba deset psaní, on je nepřijme. Biskup upomínal 2.dubna 1590 pana Sedlnického, aby propustil vězně a Pelhřimovské, aby byli poslušni pána a zachovávali rozhodnutí z roku 1588. s ohledem na ně pak odmítl další projednávání stížností. Výrok pana Sedlnického považoval za zlehčení své osoby a marně požadoval za zlehčení své osoby a marně požadoval, aby jej pan Sedlnický objasnil. Potom asi konečně nastal klid. Poddaní se museli smířit s novými povinnostmi (bylo tomu tak v té době i na mnoha jiných místech) a Jaroslav Sedlnický z Choltic se časem přece jen trochu umoudřil. Aspoň za nového biskupa kardinála Františka z Ditrichětejna (od roku 1599) používal natolik jeho důvěry, že byl často pověřován jeho zastupováním na svatbách, při různých jednáních, atd. Bylo to tím zajímavější, že pan Jaroslav Sedlnický byl stejně tak jako ostatní členové jeho rodi-ny nekatolík. Listina ze 17.května 1600, která potvrzuje obnovu lenního slibu Jaroslava Sedlnického z Choltic kardinálovi Ditrichštejnovi ohledně Poruby, poprvé podrobněji uvádí příslušenství lenního statku - dvůr, kostelní podací,pole, louky, mlýn, háj, březiny aj.
Po smrti bratra Jiřího, manského hofrychtáře (zemřel roku 1609) získal Jaroslav Sedlůnický z Choltic celé panství fulštejnské, zřejmě jako poručík sirotků po Jiřím Sedlnickým - Petra, Anny a Kateřiny. Zemřel pravděpodobně v roce 1616 a zanechal po sobě syny Kryštofa, Jiřího a Bedřicha. Došlo k rozdělení fulštejnského panství na část fulštejnskou a rudoltickou, kterou získal Petr Sedlnický z Choltic a svým sestrám na ní zajistil věno. Kryštof zdědil hodnost hofrychtáře a spolu se svými bratry držel fulštejnskou část a ostatní léna, zděděná po otci, nedílně. Dne 29.května 1617 však oznámil před manským právem, že jeho mladší bratr Jiří, který právě dospěl, žádá otcovský podíl, avšak bez přítomnosti nejmladšího bratra Bedřicha, který je právě ve Francii a přes několikeré výzvy Kryštofa i biskupa se dosud nevrátil, nelze
Provést rozdělení statků. Kryštof proto, žádal, aby Bedřichův podíl určili poradci. Obdržel k tomu Petra ml. Sedlnického z Choltic, Jana st. Kotulínského a Kotulína na Slezských Pavlovicích a Jana Pavlovského z Pavlovic. Jak proběhlo dělení prameny neříkají, pouze z pozdějších zpráv víme, že Bedřich Sedlnický z Choltic obdržel Hrozovou a Pelhřimovy.
České stavovské povstání v létě 1618 - 1620 s následující pobělohorské období znamenaly silný zásah do majetkových poměrů na Osoblažsku. Většina tamních biskupských manů se připojila k povstání a kardinál Ditrichštejn po jeho porážce nemilosrdně trestal provinilé many konfiskacemi. Kryštof Sedlnický z Choltic tak přišel o fulštejnský statek, který získal známý pobělohorský kořistník Pavel Michna z Vacínova, Petr Sedlnický z Choltic se přes účast na povstání na Slezských Rudolticích udržel, ale byly mu konfiskovány poté, když v létech 1626 - 1627 podporoval vpád Dánů do země. Roku 1630 koupil tento statek od kardinála Ditrichštejna Jiří z Hodic, později smutně proslulý stihatel čarodějnic v místních knížectví, jenž se stal zakladatelem linie tohoto rodu na Osoblažsku. O Bedřichu Sedlnickém z Choltic nic nevíme. Pravděpodobně podporoval povstání pouze formálně a dříve, než mohlo být něco proti němu podniknuto, zemřel. Aspoň kardinál Dietrichštejn v dokumentech prohlašoval, že Hrozovou a Pelhřimovy získal po něm odúmrtí.
V souvislosti s nabytím rudoltického statku Jiřím z Hodic se přihlásili o své nároky Anna a Kateřina Sedlnické z Choltic. Kardinál Ditrichštejn v dubnu 1630 rozhodl, aby náhradou za ně dostaly Hrozovou a Pelhřimovy s tím, že buď do jednoho roku přijmou katolické náboženství nebo se provdají za katolického pána a tomu léno předají. Kdyby jedna ze sester zemřela, dědí po ní druhá. Juditě, dceři po Bedřichu Sedlnickém z Choltic, bylo na statku pojištěno věno 1000 tal. Jak je vidět, při protireformaci, která právě tehdy vrcholila, nebylo postupováno u pánů stejně jako u poddaných.
Kateřina sedlnická z Choltic se během roku 1630 vdala za slezského rytíře Mikuláše Tracha z Březího, čímž splnila podmínku, danou kardinálem Dietrichštejnem. Ten pak 4.prosince 1630 udělil Trachovi statek Hrozovou lénem. Zápis o tom podrobně uvádí příslušenství statku - tvrz a ves Hrozová, dvory v Hrozové a Porubě, půl vsi Poruby, 2. krčmy, 2. mlýny - tz jednoho z nich byl dáván plat knězi, třetí mlýn (s pozdějších pramenu vyplývá, že byl v Pelhřimovech "byl pustý", pole oseté i pusté, vody, potoky, les sosnový, chrastiny, louky, pastviny, platy aj. Kateřina asi roku 1631 zemřela a Anna Sedlnická z Cholčic pak postoupila 10.května 1632 Mikuláši Trachovi z Březího celý statek za 8000 tol.
Mikuláš Trach z Březího byl zámožný a vlivný rytíř. Brzy se znovu oženil s Annou Kochtickou z Kochtic, získal hodnost biskupského rady a roku 1633 obdržel právo svobodné dispozice se statkem. Při obnově jeho lenního slibu novému biskupovi Leodoldu Vilémovi v březnu 1639 se uvádí jako příslušenství léna mj. pivovar, který Mikulaš Trech zbudoval v Hrozové jako zvláště výnosný podnik vrchnostenského hospodářství. Je otázka, zda v souvislosti s tím začal na statku také chmel. V urbáři pro krnovskou část Pelhřimov, náležející tehdy biskupskému manskému hofrychtáři Ludvíkovi z Tharoullu, jenž byl sepsán 1.září 1644, se totiž uvádí, že dle starých zpráv byla u Velkého rybníka od starodávna chmelnice,. Která při budoucích lepších časech může být obnovena. Je otázka, zda chmelnice byla od "starodávna" i na manské straně Pelhřimov, což je dost pravděpodobné. Ovšem zde je uváděna písemně až o půl století později. Trachovy hospodářské plány na statku překazila jeho náhlá smrt 13.května 1641. vdovu Annu zanechal těhotnou, syn Jan Kryštof Ferdinand Trach z Březího se narodil za několik měsíců po jeho smrti. Jeho poručíky se stali teta Anna Sedlnická z Choltic a Ludvík z Tharoullu. Tomu zapsala Anna 7.ledna 1642 na Pelhřimovech 1500 zl. Toho roku bylo Osoblažsko poprvé navštíveno vpádem Švédů. Přepadli i Hrozovou, zde vyloupili tamní tvrz, zmocnili se také Krnova, kde rovněž ukradli část svržků, jež tam Trachovi dědici dali odvést. Po těchto skutečnostech byly zbylé svršky, klenoty a stříbro odvezeny zčásti na pevný hrad Hukvaldy, kde byl 7.června 1643 sepsán jejich inventář, zbytek pak odvezli až do Krakova. Švédové poté navštívili Pelhřimovy ještě několikrát. V jejich okolí údajně svedli menší bitvu z císařskými vojsky a své padlé pohřbili v severní části pelhřimovského hřbitova za kostelem, pro kterou se pak vžil název Švédské hroby. Je pochopitelné, že válečnými událostmi osada velmi utrpěla. Dle pozdějších zpráv mnoho lidí uprchlo nebo pomřelo. Bylo to zřejmě příčinou, proč kostel sv.Jiří po třicetileté válce ztratil charakter farního chrámu a stal se filiálním kostelem fary ve Slezských Rudolticích, a to přesto, že v té době existovala v obci již i farní škola. Hofrychtář Ludvík z Thuroulluzem, zemřel roku 1648 a nenaplnil podmínky smlouvy z roku 1642 za nichž měl získat lenní část Pelhřimov. Anna Sedlnická z Choltic pak závětí z 22.dubna 1657 smlouvu z roku 1642 zrušila. Ludvíkův syn Jindřich Václav z Tharoullu to neuznával a ještě v létech 1673 - 1677 se o své nároky na Pelhřimovy soudil. Tyto nároky však byly uznány za promlčené a tak neuspěl. Jan Kryštof Ferdinand Trach z Březího dospěl roku 1661 a 2.června 1661 přijal léno Hrozovou a Pelhřimovy. Dne 6.června 1663 rozhodl o obnově pustého mlýna v Pelhřimovech, kde ho od něho převzal Zachariáš Möhler místo, na němž stával mlýn správcem volné dispozice, osvobozením od roboty a poplatky za právo pálit pálenku pro svou vlastní pořebu. Obnova mlýna asi nepokračovala rychle, protože při obnově Truchova lenního slibu biskupovi Karlovi z Lichtenštejna - Castelkornu v květnu 1665 se v příslušenství léna uvádějí ještě jen 2.mlýny (vesnice je rovněž ještě pořád nazývána Porubou). Věc byla navíc komplikována tím, že Trach si k obnově mlýna nevyžádal biskupova svolení., nelze tedy vyloučit, že existenci mlýna ve slibu zamlčel úmyslně. Vesnice se z následků zpustošení ze třicetileté války těžce a pomalu pozvedávala, jak o tom svědčí zprávy o opravě pelhřimovského kostela roku 1674. bylo třeba opravit průčelí, hrozícím a práce stály 18 zl. Farář Bernard Pergner ze Slezských Rudoltic upozorňoval, že z kostelního jmění je mezi farníky rozpůjčováno několik set zlatých a následovníci těch, kteří za válek pomřeli nebo uprchli, nic neplatí. Z úroků na krnovské straně Pelhřimov by bylo možno získat 104 zl. A 22 gr, z úroků na straně pana Tracha 48 zl. a 31 gr. A kostel měl na hotovosti 46 zl. A 3 gr. Jak byly práce za- bezpečeny, není známo. Nicméně z těchto zpráv vyplývá, že fara před svým zánikem za třicetileté války musela býti dosti bohatá.
Když se hádali páni, hádali se i poddaní. Vztahy mezi oběma částmi Pelhřimov byly odedávna čilé, poddaní z obou částí přecházeli vzájemně na druhou stranu, ženili se, vdávali se, a nabývali majetku. Roku 1676 v době sporů mezi pánem Trachem a pány Tharoully vypukly rozepře také mezi obyvateli manské části Pelhřimov, tzv. velké strany, kteří měli pozemky na straně krnovské a mezi obyvateli krnovské části, kteří měli pozemky na straně manské.
Museli je řešit vzájemnou úmluvou. Dne 1.srpna 1676 pan Trach a držitel krnovské části císařský rytmistr Zikmund Rudolf Ferdinand z Tharoullu, Ondřej Hiillebrandt a Jan Kunsch, kteří měli pozemky mezi tvrzí pana Tharoulla a hraničním potokem - Trójou , dostali náhradou za ně jiné u tzv. Bönisch. Obdobně byly vyměněny pozemky na straně manské. Pan Tharoull měl ponechat cestu až k potoku volnou, aby obyvatelé manských Pelhřimov mohli vyhánět svůj dobytek na pastvu, na vrchy nad krnovskou částí Pelhřimov. Jména Hillembrandt a Kunisch rovněž patřila k těm, která v Pelhřimovech přetrvávala po dlouhá léta až do roku 1945.
Na obou stranách došlo brzy k výměně vrchností. Krnovskou část Pelhřimov získal před rokem 1690 hrabě Václav z Oppersdorfu, který přestavěl tamní dosud dřevěnou tvrz na barokní zámek a roku 1690 obdržel přes protesty rudoltického faráře dočasné právo na čtení mší v zámecké kapli. Toto právo pak během 18.století obdrželi ke škodě příjmů rudoltickéfary a pelhřimovského kostela zástupci hraběte Oppersdorfa ještě několikrát. Jan Kryštof Ferdinand Trach z Březího zemřel před 30.březnem 1693 a protože zanechal jen dcery, spadly Hrozová a Pelhřimovy jako odúmrtní léno na biskupa. Ten dal 3.dubna 1693 pořídit inventář pozůstalosti, který je prvním dochovalým podrobným popisem lenního statku a podává o něm některé zajímavé informace. Tvrz v Hrozové byla kromě kuchyně a komínů zcela ze dřeva a byla na spadnutí. Stará tvrz v pelhřimovském dvoře sloužila jako čeledník a byla též dosti chatrná. Jinak byl tento dvůr dřevěný, na sýpce bylo odhadem asi 156 žeflů ovsa, dále 6. žeflů pšenice, 36 žeflů žita a ve 2. kůlnách byla sláma. V ovčíně se nacházelo 95 skopců, 5 chybělo. V chlévě byly 2. krávy, 3. roční telata, 2. roční voli, 2. roční býci, 1. letošní tele a 10. prasat. U dvora se nacházela zahrada. Mezi poddanými byli počítáni rychtář, jenž byl zároveň krčmářem. 15 used-lých sedláků, 5. robotních zahradníků. 2. zahrady byly pusté, k chalupníkům se počítali mlynář, kovář, švec, krejčí a tkadlec. Lesy na statku kromě pelhřimovského obecního lesa byly tehdy již vykáceny a tak na skládce bylo tehdy jen něco málo klestí.
O uvolněné léno se ucházelo několik zájemců. Někdy na počátku roku 1694 je chtěl koupit za 900 zl. Jiří Antonín Bartach ze Sterneggu, který tehdy koupil krnovskou část Pelhřimov, ale byl odmítnut s tím, že statek nebude prodán ani za 12.000zl. Nakonec dali přednost členovi starého panského rodu Lvu z Rožmitálu Bernardu Antonínovi. Osud tohoto rodu je velmi podivuhodný. V době Jiřího z Poděbrad, kdy Lev z Rožmitálu vedl v létech 1465 -1467 mírové poselství krále Jiřího do západní Evropy a jeho sestra Johanna byla královou manželkou, stál rod na předním místě v českém království. Lvovým synem Zdeňkem Lvem dosáhl svého vrcholu moci. Víme, že právě on měl hlavní podíl na volbě Ferdiánanda Habsburského českým králem roku 1526. nákladnými politickými akcemi se však zadlužil do té míry, že po jeho smrti roku 1535 se celé bohatství rodu rozplynulo. Zdeňkův syn Adam odešel na Moravu, kde od olomouckého biskupa Dubravia získal některé lenní statky. Od té doby byli páni Lvové z Rožmitálu spjati s Moravou a olomouckým biskupstvím.

Někdy se jim dařilo lépe a přikupovali další statky, jindy na tom byli hůře, ovšem svého trvalého významu už nikdy nedosáhli, o čemž svědčí mj. i to, že po Bílé Hoře na rozdíl od mnoha jiných panských rodů nedosáhli ani hraběcího stavu. Roku 1694 byli v nouzi donuceni prodat svůj nejvýznamnější biskupský lenní statek Blansko a Bernard Antonín mohl díky tomu nabídnout za Hrozovou a Pellhřimovy 15000 zl. Biskup Lichtenštejn z Castelkorn se proto rozhodl léno udělit jemu.

LOKALIZACE


AKTUALIZACE: Leo Dedek (OS Oblík, IC Osoblažsko) 56, 28.11.2006 v 14:08 hodin
Kontakt na webmastera osoblazsko@infosystem.cz

Copyright 1998-2018 © www.infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule