MAPA POLSKI FRANCAIS DEUTSCH ENGLISH ČESKY

















Dějiny zaniklé obce Pelhřimovy po roku 1620 - pokračování

Někdy se jim dařilo lépe a přikupovali další statky, jindy na tom byli hůře, ovšem svého trvalého významu už nikdy nedosáhli, o čemž svědčí mj. i to, že po Bílé Hoře na rozdíl od mnoha jiných panských rodů nedosáhli ani hraběcího stavu. Roku 1694 byli v nouzi donuceni prodat svůj nejvýznamnější biskupský lenní statek Blansko a Bernard Antonín mohl díky tomu nabídnout za Hrozovou a Pellhřimovy 15000 zl. Biskup Lichtenštejn z Castelkorn se proto rozhodl léno udělit jemu.

Dne 15.května 1694 hlásil olomoucké kapitule, že pan Lev koupil uvedené léno za 14000zl.rýn., z čehož kapitula dle starověkého zvyku měla dostat jednu třetinu, tj. 4666 zl. A 40.kr. formální předání léna spolu s manskou přísahou se ovšem konala až 17.května 1695. tehdy jsou poprvé uváděny mezi příslušenstvím i chmelnice.
Byla to doba, kdy poddanské povinnosti byly všeobecně zvyšovány a stávaly se předmětem četných sporů, někdy i povstání. Také v Pelhřimovech vedly zřejmě ke sbíhání poddaných a ti nyní využili nástupu nové vrchnosti k tomu, aby si s ní aspoň, aby si s ní aspoň upravili své povinnosti smluvně. Dne 22. srpna 1696 proto uzavřeli s panem Bertardem Antonínem Lvem z Rožmitálu smlouvu o úpravě poddanských povinností po dobu vlády jeho a jeho dětí, která podává zajímavý obraz o životě lidí ve vsi. Každý sedlák, který držel ¾ lánu pole, platil ročně vrchnosti 1. slezský tolar 16 haléřů na Zelený čtvrtek odváděl 2. slepice 30. vajec. Sedlák s 2 ½ čtvrtinami platil 18 stříbrných grošů, 2.slepice a 35 vajec, sedlák s 2 čtvrtinami 12 gr., 1 slepice a 24 vajec. Na sv.Michala se platilo za nevykonávání hlásky 8.slezských tolarů. Byla-li vyhlášena pomocná dávka pro vrchnost, dával každý sedlák 8 gr. Aby nemusel chodit jako honci na hony, dával každý 16 šefrů oves. Každý sedlák přes zimu měl osít vrchnosti pole a konat na nich další práce až do svozu sklizně bezplatně. Rovněž měl osít jařiny a na jejich sklizeň se mělo dát vrchnosti a 5 malorů, 10 tolarů, jak již platili zahradníci. Sedláci měli vyvážet hnůj ze dvora na pole, po 3. dny měli dělat senoseč a dle potřeby dovážet dřevo, kdyby vrchnost podnikala stavby na tvrzi v Hrozové nebo ve dvoře. V zahradě a dvora v Pelhřimovech měli plést proutěné ploty a vozit k tomu proutí. Kdyby se v tomto dvoře rovněž podnikaly nějaké stavby, byl každý sedlák povinen dělat lepenici. Na všechny stavby, podnikané vrchností v Hrozové a Pelhřimovech, měli sedláci dodávat přidavače,. Do velké zahrady v Hrozové měli sedláci z poloviny vozit na stavbu plaňkového plotu prkna a dřevo a poskytovat přidavače, kdyby se, ale dělal plot s proutí, měli z něho udělat polovinu. Každý sedlák byl rovněž povinen vykonat 1. dalekou fůru po 2. spřeženích s 8. povozy, ale ne v době setí. Dále byl povinen napříst pro vrchnost půl štůčku lněné příze. Jeden den na jaře a jeden den na podzim pomáhali sedláci se setím v Hrozové. Pelhřimovští rozhodně udělali dobře, že si své povinnosti dali upravit smluvně. Hrozovští tak neučinili - a pak v roce 1700 museli s panem Lvem vést spory o zvyšování roboty, které odmítali vykonávat a byli zato obžalováni. Administrace olomouckého biskupství dala v zásadě zapravdu panu Lvovi, když rozhodla, že roboty nejsou stanoveny pevně, ale dle potřeby vrchnosti.
Zvyšování robotních povinností, snaha o stavební podnikání a vypracovávání hospodářských projektů svědčí o tom, že pan Lev chtěl pozvednout vrchnostenské hospodaření na statku. Neměl však k tomu dostatek finančních prostředků, musel se zadlužovat z jeho pozůstalosti víme,že dlužil např. dvoru ve Víně 50zl. A čeledi mzdu na ¾ roku a navíc také nebyl zdráv. Dříve, než mohl cokoliv většího podniknout, zemřel někdy před 25.zářím 1702. Dne 7.října 1702 byl pořízen soupis jeho pozůstalosti. Zanechal vdovu Uršulu Helenu, roz. Fürstenburgovou, syny Františka Karla a Bernarda Josefa a dcery. V pelhřimovském dvoře tvořily vybavení staré tvrze velký zelený stůl, sestavený ze 2.menších, zelený výčepní stůl, ze-lené klekátko, 12 zelených židlí a 2 staré špatné kamnovce. Byly zásoby pšenice, žita, ječmene a oves, zčásti vymlácené, zčásti nikoliv, jakož i hrachu. Dobytek ve dvoře představovalo 10 dojnic, 3 býci, 3 tříroční telata, 4 dvouroční telata, 2 dvouroční voli, 1. jednoroční býček, tele na porážku, 48 skopců, 4 chovné svině, 3 kanci, 4 letošní podsvinčata, 2 kapouni, 6 slepic a 1. ko-hout. Mezi poddanými bylo 14 robotných sedláků, 6. robotních zahradníků, 5. svobodných za-hradníků a 1.statek byl pustý. Ve dvou domech byli cizí lidé, kteří odváděli panství poplatky. Výnosy z platů poddaných na sv.Michala činily 51 zl. 33 gr. A mlynář k tomu odváděl 12 měřic žita.
Poručnikem sirotků se stala matka a s ní i hrabě Karel Josef z Hodic. Smrt zasáhla Bernarda Antonína Lva z Rožmitálu pravděpodobně uprostřed jednoho stavebního podniku - přestavby kostela v Pelhřimovech. Víme totiž, že v kostele byla v pozdějších letech rodinná hrobka Lvů z Rožmitálu, což by předpokládala zároveň větší stavební akci. Přitom z let 1696 a 1700 jsou zprávy o stavbách v kostele,na něž se bralo dřevo z krnovské části Pelhřimov, kde měl kostel les, a z roku 1706 je zmínka o pořízení dvou zvonů, vážících 2 centy a 1. cent. Tak velké zvony mohly být zavěšeny pouze na věži. Proto je pravděpodobné, že v létech 1696 - 1706 došlo k přestavbě kostela do dnešní podoby, kdy gotická okna, byla nahrazena z větší části lunetový-mi, západní průčelí kostela bylo posunuto a prodlouženo. Byla přistavěna také věž.
Paní Uršula Helena Lvová a hrabě Karel Josef z Hodic převzali 10.října 1712 léna Hrozová a Pelhřimovy do držby do doby dospělosti sirotků, pokud tito léna nepřevezmou a nerozdělí se o ně . K tomuto rozdělení došlo asi v roce 1718. v prosinci roku 1718 totiž žádal František Karel Lev z Rožmitálu olomouckou kapitulu o souhlas z intabulací věna 3000 zl. Pro svou manželku na své polovině léna. Podle všeho držel Pelhřimovy a snaha o zvětšení svého majetku jej vedla roku 1723 ke koupi také krnovské části Pelhřimov. František Karel Lev z Rožmitálu však vedl nákladný život a tím se velice zadlužil. Z dochovalých zpráv víme, že dlužil krnovskému měšťanovi Kašparu Tannerovi a později jeho dědicům 3710 zl., Josefě Rogojské 200 zl., nisským jezuitům 1000 zl. A baronu Antonínu Belruptovi 1600 zl. Když nebyl schopen platit, vyhlásilo krnovské zemské právo v červnu 1727 jeho úpadek a dražbu krnovské části Pelhřimov. Formálně ji koupila jeho manželka Rosa Alžběta, roz. De Buisson a roku 1728 ji prodala Bedřichu Ludvíkovi z Blumenkronu. Dluhy Františka Karla však ani tím nebyly uhrazeny. Musel být sekvestrován i výnos z jeho lenních statků a ještě roku 1732 byla vdova po baronu Belruptovi odkázána se svým nárokem na něj. I když František Karel Lev z Rožmitálu dosáhl hodnosti přísedícího lenního práva olomouckého biskupství, lepších časů se již nedočkal. Zemřel 19.srpna 1736 a o tři dny později byl pohřben v rodinné hrobce v pelhřimovském kostele. Nyní se ujal celého hrozovského statku jeho bratr Bernard Josef, jeho lenní slib a intronizace na léno však následovaly až v dubnu 1740, ale to se již přiblížila doba pro Pelhřimovy velmi pohnuté.
V prosinci 1740 vypukla válka mezi habsburským soustátím a pruským králem Bedřichem, který neuznal nástupnická práva císařovny Marie Terezie. První etapa dlouholetého konfliktu skončila roku 1742 porážkou Marie Terezie, která dle podmínek berlínského míru v červenci 1742 musela vydat Bedřichovi většinu Slezska. Hranice zabraného území byly stanoveny dle Bedřichovy libovůle a tak na Krnovsku takto došlo k rozdělení některých vesnic - Opavice, Linhartov, Chomýže a Pelhřimov. Zatímco jejich lenní část zůstala Rakousku, krnovská část připadla Prusku.styky mezi obyvateli obou částí nebyly ani tímto násilnickým aktem přerušeny, ale samozřejmě obtíže nastaly už tím, že Osoblažsko tak ztratilo velkopu část svého hospodářského zázemí.
Bernard Josef Lev z Rožmitálu dal v létech 1746 - 1747 obnovit v kostele v Pelhřimovech hlavní oltář, přičemž byla odstraněna ozdobná lavice, sloužící členům jeho rodu. Po jeho smrti 13.dubna 1750 zemřel ve stáří 49 roků a 9. měsíců jí majitel pruské části Pelhřimov Josef z Blu-menkronu dal zčásti rozřezat a zbytek pak věnoval k používání svým služebníkům. Jinak ani Bernard Josef Lev z Rožmitálu se nevyhnul dluhům - zůstalo po něm na hotovosti 335 zl.56 kr. 3.dan. a jako pasiva 5268 zl. 41. kr. Zanechal děti - jedenáctiletého Antonína Bernarda, pětiletého Zdeňka, šestnáctiletou Cecilii, sedmiletou Marii Josefu, dvouletou Annu a Bernardinu, narozenou 20.ledna 1750. Panské obydlí - tvrz v Pelhřimovech bylo zcela zruinováno kromě 2.zděných místností a kuchyně. Jedna z místnosti byla vybavena 3.okny a okenicemi, 2. hnědými kamny, 4.špatnými dveřmi, starou židli potaženou modrým suknem, 2.starými sedátky se zeleným suknem, dále byl i velký sklep se špatnými dveřmi. Ve dvoře bylo obydlí šafáře, ve chlévě 13.dojnic z nichž šafář odváděl z každé 7 zl., 1. být, v ovčíně 99 ovcí, na velké sýpce s dvěmi půdami se nacházela sláma. Na vysetí bylo připraveno 45 šeflů žita, 4.šefly 1.mírka ječmene,40.šeflů ovsa, 1.šefl 2.čtvrtě hrachu.
Obyvatelé Pelhřimov následky špatného hospodaření své vrchnosti i válek z Pruskem utrpěli. A navíc hned po smrti Bernarda Josefa Lva z Rožmitálu se museli obávat, že nová vrchnost jim zvýší roboty,....... Dali proto 14.července 1750 potvrdit olomouckým biskupem kardinálem Troyerem smlouvu z roku 1696. jejich obavy nebyly plané. Vdovu po Bernardu Josefovi Marie Cecilie, roz.hr.Vetterová z Lilie, spolu s dalšími poručníky Antonínem Tvorkovským z Kravař a hrabětem Isidorem z Hodic (za toho se později provdala) započala hned vyžadovat nové pracovní povinnosti. Poddaní se obrátili na olomouckého biskupa a když paní Marie Cecilie roku 1751 nestála ku právu, ani neodpovídala na stížnosti, rozhodl biskup 29.listopadu 1752 v jejich prospěch. Neměli vyklízet hnůj ze stájí ve dvoře, vozit seno do Hrozové, dřevo měli vozit tak, jako dříve, jiný stavební materiál kromě něho nebyli povinni přivážet, pro nadbytečné daleké fůry měli poddaní zaplatit poštu, nemělo se porušovat ustanovení o přízi, v platech se měly zachovávat zvyklosti obce a okolí. Ovšem poručníci nevzali rozhodnutí na vědomí a spory se vlekly dále. Nakonec biskup Hamilten rozhodl v dubnu 1761, aby s ohledem na to, že smlouva z roku 1696 byla pouze provizorní, vykonávali Pelhřimovští robotu podle moravských zvyklostí, tj. 3.dny v týdnu. Tomu se poddaní bránili a hrozovský správce Schober doporučoval stanovit jim roboty formou neurčitého závazku. Spory trvaly až do roku 1766. Dne 13.května 1766 doručoval úřad manského hofrychtáře potrestat vzpurnost pelhřimovských poddaných vojenskou exekucí. Manské právo však rozhodlo, že je to na újmu práv biskupství, a doporučilo spor urovnat podobrém. Zčásti upravila poměry poddaných daňová rektifikace v rámci teresiánského katastru v roce 1756. Vrchnost měla dle ní v obci mlynáře, ovocnou zahradu a louky, poddaní ovocné zahrady,pole, pastviny, louky a lesy. Obec ovocné zahrady, pasáka, ovčáka a 16.poplatných domů. Výnos byl odhadnut na 966 zl., 28.kr., 2 5/8 den.
Dne 18.září 1759 se také Marie Cecilie hraběnka z Hodic a Josef z Blumenkronu dohodli na společném zaopatření pelhřimovské školy. Obě strany měly nést výdaje na správu školy napolovic a uprázdněné místo učitele obsazovala vždy střídavě každá ze stran.
Jinak obec znovu utrpěla škody ze sedmileté války, zvláště za tažení Prusů přes Osoblažsko v létech 1757 - 1758. Když před 27.říjnem 1760 Antonín Bernard Lev z Rožmitálu jako poslední nezletilý dědic hrozovsko-pelhřimovské větve rodu zemřel, byl statek až do roku 1766 spravován jako odúmrtní léno. Hospodaření upadalo a správce Schober se marně snažil pozvednout doporučení, aby se pustá pastviska v dvorských zahradách osívala vikví, i některými dílčími zlepšeními ve prospěch poddaných. Zesurovění mravů a zbídačení lidí za války se projevilo mj. i tím, že v listopadu 1762 byly s kostela v Pelhřimovech ukraedeny stříbrný kalich, ciborium a některé další mešní nádobí. Náhradou za ně musely být v nouzi pořízeny předměty pouze měděné.
O odúmrtní léno se hlásili různí zájemci, např. roku 1761 Antonín Tvorkovský z Kravař. Ale teprve v květnu 1766 se našli takoví nájemci, kteří měli peníze na hotovosti a slibili pozvednout hospodaření na statku - rytířský rod Finů z Friedenthalu. Po krátkém jednání byla 14.července 1766 uzavřena kupní smlouva mezi Janem Antonínem Josefem Pinem z Friedenthalu, císařským radou a přísedícím komerčního kolegia v Opavě olomouckým biskupem Hamiltonem o koupi lén Hrozová a Pelhřimovy. Byly prodány za 24 000 zl.rýnských, (8 000 zl.rýnských z toho dostala Marie Cecilie hraběnka z Hodic na úhradu svých pohledávek). Včetně sklizně na polích, dobytku ve dvorech - v Pelhřimovech bylo 23. dojnic, 10. telat, 2.býci, 197. skopců, 15. slepic, 2.chovné svině a 1. kanec - zásob obilí a sladu pro pivovar do konce srpna. Kupující slíbil uvést špatné hospodaření na obou lénech a obytné budovy do dobrého stavu.

Noví majitelé skutečně hned po nabytí statku zahájili činnost na jeho zvelebování. Po smrti Jana Antonína Josefa Pina z Friedenthalu 5.ledna 1769 v tom pokračovali jeho synové Jan Ondřej, Jakub Felix, Josef Karin a Karel Maria Leopold, kteří byli roku 1777 povýšeni do baronského stavu. V létech 1769 - 1772 byla podniknuta přestavba hospodářských budov dvora, přibližně v téže době vznikla palírna, přikročilo se ke zlepšení hospodaření na polích i ve stájích. Máme s té doby zprávy o opravách pelhřimovského kostela. V létech1766 - 1767 byla obnovena zchátralá hřbitovní zeď a majitel pruské části Pelhřimov Jan z Blumenkronu dal do ní vybudovat druhou bránu směrem od cesty, vedoucí po břehu potoka Trója. V červnu 1770 se, ale zeď při povodní zřítila a musela být znovu opravována. Roku 1774 žádal Jakob Felix Pino z Friedenthalu o povolení zřídit v epištolním roku kostela rodinnou oratoř, toto povolení obdržel a oratoř zbudoval. V noci z 8.na 9.května 1775 byl kostel znovu vyloupen. Nezjištění pachatelé vylomili mříž v okně zakristie, uloupili měděné pozlacené cihorium, mešní prádlo a peníze z kostelní pokladny, při čemž způsobili škodu 123 z..51 ½ kr. Poté musely být v sakristii udělány dvoje nové mříže, na jednu z nich dal kovář Jan Jiří Hoffman z pruské části Pelhřimov 50 liber (dnes 28 kg) železa. Rovněž byl pořízen nový zástrčkový zámek. Dále byla opravena okna v kůru a sakristii došlo i k opravě varhan a zvýšení sloupů v kůru kostela. Roku 1776 musela být nákladem 30 zl. Opravena kostelní omítka a téhož roku se přikročilo k opravě kostelní střechy.
Výrobce šindelů Josef Lerche z Nové Vsi dostal za 150 kop šindelů 12 zl.30 kr.,
za 17.svatků 12 kop šindeláků se vydalo 20 zl., 22 ½ kr.,
tesař Jan Tentschert a 3.tovaryši dostali za 5.dnů práce 6.zl.,37 ½ kr. střecha byla dokončena roku 1777. tehdy potřebných 34 kop šindelů dodal Jiří Gülgo z Pelhřimov a práci provedl za 1. den tesař Antonín Kunisch a 3.tovaryši za 1.zl. 19 ½ kr.
páni Pinové z Friedenthalu se rovněž starali o pořádek v záležitostech svých poddaných. Až do té doby nebyl na statku pořádný urbář a nebyly vedeny pozemkové knihy. Jakub Felix Pino z Friedenthalu založil 1.ledna 1780 pozemkovou knihu Pelhřimov, do níž byly zapisovány usedlosti dle popisných čísel, zavedených dle nařízení císařovny Marie Terezie roku 1770. Pro evidenci byly do knihy přepsány i některé starší kupní smlouvy a tak s pomocí dalších pramenů můžeme sledovati zhruba od 1.poloviny 18.století sled majitelů jednotlivých domů i to, jak se obec postupně rozrůstala.

Z konce 18.století máme také první statistické údaje o obyvatelstvu obce. Roku 1790 zde v 43 domech žilo 252 obyvatel. Dle kostelních účtů bylo do roka v průměru 4 - 7 úmrtí, jen v některých létech počet stoupal, obvykle tehdy, když zuřily epidemie. Před rokem 1780 byl počet pohřbívaných vyšší, neboť na hřbitově u kostela byli do tohoto roku pohřbívání i obyvatelé z pruské části Pelhřimov.
Ovšem snahy pánů Pinů z Friedenthalu o povznesení hospodářství na statku brzy narazily na některé překážky. Ekonomiku regionu opět rozvrátily následky války s Pruskem v létech 1778 - 1779, jakož i celková politika pruské vlády. Ta se všemožně snažila o přerušení nebo aspoň omezení styků mezi oběma částmi rozděleného Slezska, aby tak Slezsko pod rakouskou vládou hospodářsky poškozovala, srazila na kolena a učinila snadným cílem svých budoucích výbojů. Z jejího podnětu došlo 16.září 1780 k odtržení pruské části Pelhřimov od rudoltické farnosti a jejímu podřízení farnosti v pruské Opavici. Pelhřimovský kostel ztratil svůj majetek v pruské části Pelhřimov, podporu Jana z Blumenkronua nadační kapitály u obyvatel pruské části Pelhřimov - později byly přeneseny na slezské stavy. Snaha o přerušení styků vyvrcholila roku 1803 zbudováním vlastního kostela v pruských Pelhřimovech.

Obyvatelstvo však přes tyto zásady nadřízených úřadů spolupráci a styky nepřerušilo.
Dostavily se i další potíže, vyplývající především t následků těžké neúrody a hladomoru v první polovině 70.let 17.století. to vše přimělo pány Piny z Friedenthala, aby 1.července 1779 pronajali statek Hrozovou a Pelhřimovy Jakubu Felixovi Pinovi z Friedenthalu za roční plat 2500 zl. Měl dávat ročně 50 zl. Na opravy hospodářských budov, neměl zvyšovat povinnost poddaných bez vědomí ostatních pánů z Friedenthalu, kteří jinak hradili následky živelných pohrom a protože panství nadále nemělo vlastní les, mohl Jakub Felix brát ročně 40 sáhů dřeva z obecních lesů. Z předávacího protokolu 12.února 1780 vyplývá, že tvrz v pelhřimovském dvoře sloužila jako sýpka a byla na spadnutí. Dvůr měl jinak staré a nové obydlí pro faráře, 2.kůlny, kravín, ovčín a ovocnou a travnatou zahradu o výměře 1 3/8 měřice, pole o výměře 180 měřic z nichž 1/3 zůstávala na pastvu a louky Waal, βodesiess, Grosse Wiese z Viehweg, z nichž se mohlo sklidit 18 dvouspřežních fůr sena a otavy. Ve dvoře bylo 24 krav, 10 telat, 2 býci, 197 ovcí, 3 vepři a 15 kusů drůbeže blíže nejmenované.
Jakub Felix Pino z Friedenthalu se dle intencí nadále staral o povznesení statku. Ke staré dřevěné tvrzi v Hrozové přistavěl novou budovu, obnovil v Pelhřimovech vrchnostenský les, zvětšil příjmy statku a 1/3 a vynaložil na to celkem 7 000 zl. Přesto nemohl zadržet hospodářský úpadek - mj. za jeho působení zanikly na statku chmelnice. Po vypršení probájmu roku 1785 měl se svými bratry o statek spory, které skončily tím, že mu byl 3.února 1706 prodán do trvalé držby za 17 500 zl. Ovšem Jakub Pino z Priedenthalu si tím příliš nepomohl. Již roku 1787 musel zatížit statek vysokým dluhem 12 000 zl. Při smrti v dubnu 1790 zanechal jedenáctiletou dceru Terezii, sedmiletého syna Alberta, šestiletého syna Wolfganga a čtyřletou dceru Amálií..
Hrozovou a Pelhřimovy po něm převzal jeho bratr Karel Maria Leopold Pino z Friedenthalu a držel je až do své smrti 18.listopadu 1802. hospodaření statku dál upadalo v důsledku napoleonských válek. Bylo typické, že v srpnu 1801 musela být oprava střechy pelhřimovského kostela hrazena pouze z dobročinných příspěvků. Po smrti Karla Marii Leopolda se delší dobu vleklo jednání o nástupnictví, až konečně v prosinci 1805 připadlo léno dle rozhodnutí olomouckého arcibiskupa Colloredo - Waldsee synovi Karla Marii Leopoldu - Karlovi. Oběma synům Jakuba Felixe Pina z Friedenthalu byly na panství vykázány určité podíly - víno např., že v létech 1808 - 1809 bylo na díle Alberta Pina z Friedenthalu intabulováno několik dlužných úpisů, mj. na 5000 zl. Pro osoblažského Zida Saula Karpeleze. Roku 1812 převzal Albert z Wolfgang Pinové z Friedenthalu celý statek a Wolfgang jej po několika měsících obdržel do dočasného držení. Brzy se však rozdělili tak, že Wolfgang získal Hrozovou a Albert Pelhřimovy. Popis léna, pořízený při této příležitosti 10.června 1813,uvádí opět výstižné stavy, v jakém se Pelhřimovy tehdy nacházely :
Tvrz ve dvoře zvaná starý zámek, sloužila jako obydlí myslivce a sýpka. Kromě ní bylo malé obydlí šafáře z dráha z tyčí mazaných hlínou, kryté šindelovou střechou. U dvora byla malá travnatá zahrada, se zděným ovčínem, větší nová zelinářská zahrada s ovocnými stromy po obvodu. Pole byla vhodné pro pěstování žita, byla zlepšena, ale pro malou vrstvu orné půdy nad skalnatém podkladu /břidlice/ nebyla příliš výnosná. Pole směrem k Hrozové měla více ornice, ale byla zamokřena a jen obtížně se dala zlepšit. Přesto byli sedláci z Pelhřimov považování za majetnější než sedláci z Hrozové. Louky dávaly trávu a seno, ale v nedostatečném množství, byly často zaplavovány. Les Kieferwald měl dostatek dřeva, ovšem hlavně křoviny a menší porost, větší stromy představovaly pouze ojedinělé modříny, borovice a jedle, vhodné k použití na stavební dřevo. Rychtář byl povinen brát pálenku pouze od vrchnosti, dále měl dočasně povolen výčep Josef Göbel. Vrchnost jako patron kostela, byla povinna dávat stavební materiál na jeho údržbu a obnovu, 2.kmeny stromů na vytápění školy, 15.zl. na její opravy a platy úřed- níka a drába. Čistý výnos z Pelhřimov se odhadoval na 1980 zl., 40 ¾ kr.

Jak mohli majitelé v tíživé ekonomické situaci dostávat svým závazkům, dokazuje opět skutečnost, že roku 1824 muselo náklady na opravu střechy a dalších částí pelhřimovského kostela hradit panství Slezské Rudoltice. Oba bratři Pinové z Friedenthalu byli tísnění nouzí a nedostatkem peněz stále více. Doba byla ostatně taková, že mohly obstát buď jen mohutné velkostatky vysoké šlechty nebo majetky, na nichž se rozvíjely kapitalistické formy podnikání. Na velkostatku Hrozová nebyly podmínky ani na jedno, ani na druhé. Přesto Wolfgang přikročil v tomto směru k určitým krokům, např. abolici robot v Hrozové roku 1821. dle jeho příkladu také Albert Pino z Friedenthalu uzavřel 15.února 1827 smlouvu se sedláky z Pelhřimov o pronájem polí a robot u dvora od 1.dubna 1827 na 6.let. sedláci měli zato odvádět roční plat 600 zl. a myslivci v Pelhřimovech měli dávat z obecního lesa bezplatné dřevo. Dne 6.března 1828 pak Albert Pino z Friedenthalu pronajal zbytek pelhřimovského dvora své manželce Jindřišce z Rottenburgu od 1.dubna 1828 rovněž na šest let za plat 700 zl. ročně. Albertovu situaci, za níž se odhodlal k těmto krokům, dobře ilustruje skutečnost, že roku 1826 vzal z lesa Kieferwaldu bez povolení arcibiskupa mnoho stromů na opravu vyhořelých hospodářských budov v Hrozové a upadl tím do několikaletých sporů o porušení lenních povin- ností.
Těžce zadlužený Wolfgang Pino z Frietenthalu zemřel 23.března 1829 a zanechal po sobě syny Konstantina a Lea. Správu statku převzal Albert a protokol o separaci lén Hrozová a Pelhřimo- vy, vyhotovený při této příležitosti 6.listopadu 1829, je nejdůkladnějším statku jaký známe. Zámek v Hrozové Wolfgang Pino z Friedenthalu roku 1822 rozšířil a zmodernizoval, přesto v něm ještě zůstala část staré dřevěné tvrze. Starou tvrz v pelhřimovském dvoře adaptoval Albert Pino z Friedenthalu pro nouzové přebývání majitelů statku, ale protože ani potom neskýtala příliš pohodlí, doporučovalo se postavit nové panské sídlo na vhodnějším místě. Staré obydlí pro faráře, uváděné roku 1780, sloužilo jako čeledník a bylo tedy třeba rovněž postavit nové. Ovčín byl změněn na kravín pro 26 krav, konírna pro 4. koně, sklad krmiva a a postrojů a kočárkárnu, místo něho vznikl nový zděný ovčín pro 350 ovcí.
Malé obydlí pro faráře a drába, původní konírna zůstaly beze změn. Až na šafářovo obydlí byly budovy dvora v dobrém stavu, vesměs kryty došky. Vrchnosti bylo zakázáno robotnými povinnostmi 14 sedláků, 7.zahradníků a 18 domkařů /ostatní obyvatelé byli zřejmě považováni za řemeslníky/. Sedláci byli povinni konat robotu od 29.září do 1.dubna - 3.dny týdně po 7.hodinách a od 1.dubna do 29.září rovněž 3.dny po 10.hodinách s koňmi a 1.osobou, zahradníci týdně 1 ½ dne,
1.domkaři ročně 13 dnů,
4.domkaři ročně 13 dnů,
4.domkaři ročně po 6.dnech,
13.domkařů ročně po 4.dnech.
14.sedláků odvádělo ročně po 2.vřetenech příze
statek Ondřeje Schöffera /asi čp.22/ 4.vřetena
6 zahradníků po 4.vřetenech
21 domkařů po 5. vřetenech.
Na sv.Michala /29.září/ - odváděli dědičný rychtář plat 4 zl. 48 kr.
- sedláci 23 zl. 6.kr
- 4. zahradníci po 1.zl
- 2.zahradníci po 24 kr.
- 2.domkaři po 2 zl., 24 kr.
- 2.další po 2.zl.38 kr.
- 6.domkařů po 3.zl.
- 2.domkaři po 3 zl., 12 kr.
- 1.domkař po 3.zl., 24 kr.
- 1.domkař po 3.zl., 48 kr.
plat ze mlýna obnášel 40 zl. a 1.husa
od pekařů vybíral ročně průměrně 3.zl 36 kr.,
z palírny 400 zl.
z výčepu piva 9.zl.,
10.sedláků odvádělo po 2.slepicích,
5.sedláků po 1.slepici,
8.domkařů po 2.slepicích
z masných krámů se odvádělo 45 liber loje.

Výměra pozemků a dvora obnášela 130 jiter, 677 2/6 sáhů polí,
9.jiter, 26 1/6 sáhů luk
46 jiter, 613 3/6 sáhů lesů a
974 sáhů pastvin
stavy dobytka obecně klesly.
Albert Pino z Friedenthalu spravoval celé léno do roku 1840, kdy převzali Hrozovou Konstantin a Leo Albertovi se podařilo statek poněkud zvednout a zmenšit jeho zadlužení.
Zrušení patrimoniální správy roku 1848 však pro pány z Friedenthalu znamenalo hotovou pohromu. Dopis Konstantina Fina z Friedenthalu nejmenovanému hodnostáři olomouckého arcibiskupství z 22.listopadu 1849 ukazuje, jak část šlechty přijala vydobytky revoluce, které pro většinu venkovského obyvatelstva znamenaly dobrodiní. Baron psal, že od března 1848 musí statek Hrozová - Pelhřimovy živit 3.rodiny, - přestože je to nemožné.
Patent o zrušení roboty ze 7.září 1848 přináší majitelům statků těžké oběti a on sám tak přišel o 2/3 výhonu /zřejmě platy za abolici robot/.
Strýc Albert je bezdětný vdovec, který netrpí nouzí, bratr Leo nastoupil službu jako nadporučík u hulánů arcivévody Karla a je tím zajištěn, ale on sám musí nyní snášet nouzi schován, je otcem 4.dětí., nemá svobodný majetek, prodal vše luxusní a obává se hladu, protože z výnosu statku nyní stěží může krýt stále rostoucí zemské daně. Je tím ohrožena i jeho čest. Absolvoval gymnázium, olomouckou kadetku, v létech 1834 - 1836 sloužil u toskánských dragounů, roku 1841 složil učitelské zkoušky a pracoval pak jako hospodářský úředník, zná mapování a češtinu. Prosí proto o místo okresního sekretáře. Jeho prosbě zřejmě nebylo vyhověno a lenní soud olomouckého arcibiskupství doporučil 15.září 1852 dočasnou likvidaci léna. Byla provedena zemským soudem v Opavě roku 1853 tím způsobem, že do roku 1863 byly všechny výnosy ze statku dávány na splácení úroků. Poté se Hrozová a Pelhřinovy pánům Pinům z Friedenthalu vrátily, ale roku 1869 bylo rozhodnuto o celkové likvidaci lenního systému olomouckého arcibiskupství. Hrozová a Pelhřimovy byly zbaveny lenního svazku v létech 1870 - 1871, přičemž páni Pinkové z Friedenthalu opět statek zadlužili. To, co jim pak po likvidaci léna zbylo, nestačilo ani k živoření, takže museli dokonce bourat i zchátralý zámek v Hrozové. Obraťme nyní svou pozornost k samotným obyvatelům Pelhřimov, o nichž po roce 1850 je dochováno více písemných zpráv. Asi kolem roku 1850 byl na výšině severně od obce zbudován větrný mlýn, který existoval do doby kolem 1900. někdy během 2. poloviny 19.století zanikla palírna. Obec chtěla roku 1856 koupit kostel, protože bohoslužby v něm byly vykonávány velmi nepravidelně - jen každou třetí neděli a byla celá léta kdy se rudoltičtí faráři o bohoslužby v Pelhřimovech vůbec nestarali, takže vznikaly neustálé spory. Nakonec se koupě nepodařila. Roku 1880 měla 60.domů a dle sčítání z roku 1910 měla 63 domů obydlených, 10.neobydlených a 306 obyvatel, z toho 165 mužů a 14 žen, 303 katolíků, 282 osob s obnovo-vací řečí německou a 24 cizích státních příslušníků /vesměs zřejmě Prusů z pruské části Pelhřimov. Obyvatelstvo nově postavených domů tvořili vesměs příslušníci rodin, v obci již dříve usazených, které se neustále rozrůstaly. Dochované rejstříky živností od počátku 2.století dokazují, že v obci bylo několik obchodů, hlavně s potravinami a nápoji, kolářství, stolařství, stolařství, řeznictví, pekařství, krejčovství, obuvnictví, holičství, kovářství, sedlářství. Tato řemesla a živnosti byly provozovány na různých místech, hlavně však v domech č. 13, 20. v čísle popisném 13 zřídil roku 1912 Pavel Kieslich, příchozí z pruské části Pelhřimov, hospodu. Ze spolku bylo v obci od počátku 20.století činné hasičstvo.
Vypuknutí první světové války zastihlo Pelhřimovy při opravě kostela, na něm byla toho roku vyměněna zcela zchátralá šindelová střecha za taškovou a rekonstruována věž. Podrobné osudy obyvatel v té době nejsou známy. Z pozdějších záznamů víme, že narukovalo nejméně 13.obyvatelů obce, Robert Schöffer z domu čp.50 dosáhl hodnosti desátníka a vyznamenání stříbrnou medailí 2.třídy, František Starker z domu č.50 byl raněn, ale z toho, že v obci v následujících létech nebyl žádný pomník válečným hrdinům, lze usuzovat, že nikdo z narukovaných nepadl.

LOKALIZACE


AKTUALIZACE: Leo Dedek (OS Oblík, IC Osoblažsko) 56, 28.11.2006 v 14:12 hodin
Kontakt na webmastera osoblazsko@infosystem.cz

Copyright 1998-2018 © www.infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule